in Ze života
List matky pro její 15letou dceru: „O tři roky tě vyhodím z domu“ Neodsuzujte mě, ale přečtěte si ho
Dopis je psán možná trochu drsnějším tónem, ale je v něm i něco velmi důležité
Expertka
999 Zobrazení
Čtěte sami: Po třech letech tě můžu vykopnout z domu. Zní to strašně, že?
V 18 letech budeš mít dvě možnosti: jít na univerzitu a já tě budu podporovat, jak se jen dá, až do ukončení školy nebo dokud si nenajdeš práci. Nebo se vykašleš na vysokou školu (a nikdy tě za to nebudu obviňovat) a půjdeš do práce. A zajistíš si všechno, co budeš v životě potřebovat.
Nebudu doma živit 18letou dívku, protože si myslím, že je to nesprávné. Máš tři roky na výběr. Ano, už jsme přemýšleli nad rekonstrukcí bytu. Z tvého pokoje se stane naše ložnice.
Jsi krásná. Jsi velmi chytrá. Jsi mnohem lepší než já. Pokud tomu někdo nerozumí, je to jeho problém.
Nejsem ti příkladem. Jsi úplně jiná, jedinečná osoba, neměla bys mít ráda to, co i já, máš všechno právo popírat mou autoritu a ignorovat mé příkazy. Mám jednu námitku: ty jediná budeš zodpovědná za své činy.
Jsi svobodná. Nic od tebe nečekám. Můžeš být uklízečkou nebo obchodní analytičkou. Nepovažuji za vhodné zasahovat do tvých životních rozhodnutí. Nezapomeň si však znovu přečíst první odstavec.
Nic mi nedlužíš. Nevychovávala jsem tě v dluhu. Máš právo si vybrat to, co je pro tebe důležité a cenné. Je to tvůj život a volba.
Máš domů. Cokoli se stane ve tvém životě, budu tam, pokud mě budeš potřebovat. Budu tě podporovat a soucítit s tebou, vždy se ti pokusím pomoci, pokud mě o to požádáš. Ale nebudu do tvého života jen tak spontánně zasahovat.
Mám svůj vlastní život. Nejsem povinna pomoci k zapískání, vzdát se mých záležitostí jen kvůli tobě ani obětovat své pohodlí za to tvé. Můžu. Ale nemusím.
Máš svůj vlastní život. Za koho se vydáš, jestli chceš porodit děti, vždy se budeš rozhodovat sama za sebe. Můžeš udělat to, co ti říká tvé srdce, svědomí a zájem. Kvůli tomu mě neztratíš, nepřestaneš být mou dcerou, nestaneš se pro mě nežádoucí osobou.
Nikdo nemá v úmyslu ti ublížit. Není jednoduché to pochopit, ale je to pravda: každý myslí jen na sebe. Každá osoba se za jakýchkoli okolností chová tak, jak si myslí, že je správné. Nikdo (duševně zdravý) vědomě neničí život jinému člověku.
Svět je nespravedlivý. Neexistují žádné zaručené způsoby, jak uspět a žádné zaručené způsoby, jak se vyhnout selhání. Tento svět nemáš pod kontrolou. Můžeš udělat všechno správně a přesto se dostat do problémů. Můžeš všechno pokazit a přesto se ocitneš na koni. Jediná věc, které se musíš obávat, je upřímnost. Nelže sama sobě. Nauč se porozumět své duši a svému tělu. Buď si vědoma svých skutečných potřeb a pocitů.
Vaše „dobro“ bude skoro vždy znamenat něčí „zlo“. Zabereš někomu místu ať už ve škole nebo v zaměstnání. Budeš se setkávat s někoho celoživotní láskou nebo si sedneš na někoho oblíbené místo v kině. Neboj se. Tvé „zlo“ bude vždy znamenat něčí „dobro“, takže jste vyrovnaní.
Jen sobě můžeš vždy věřit na 100%. Jen ty víš, co jsi schopná.
Nezbavuj se zodpovědnosti. Od svých 18 let budeš za svůj život zodpovídat sama. Roď děti, pokud je budeš moci sama vychovávat. Pusť se do projektu, pokud ho dotáhneš do konce i bez svých kolegů. Pokud máš štěstí a budeš mít u sebe pomocníky, příbuzné, blízké – bude to pro tebe jednodušší.
Ale není to jejich povinnost, proto s tím raději nepočítej.
Každá akce má svoji reakci. Možná že nebudeš moci všechno předvídat, ale pokus se nad věcmi zamyslet ještě dřív, než něco uděláš. Čím lépe si dokážeš představit všechny možné varianty, tím inteligentněji se můžeš zachovat.
Neposlouchej mě. Nastínila jsem ti 14 bodů, které ti podle mého názoru zajistí lepší život, než je ten můj. Ale ty nejsi já. Nesrovnávej. Nesnaž se mi vyrovnat. Jdi a žij. Neporodila jsem tě proto, abys byla moje dcera. Chtěl jsem přivést na svět člověka, který v něm bude žít svůj vlastní život. Jdi a žij si ho.
Pak si už nestěžuj. A nevypínej si telefon. Mám o tebe strach.“
Co byste napsali své dceři vy?
