in Ze života

35-letá Slovenka se smířila s životem bez dětí. Její příběh válcuje internet. Přečtěte si ho i vy!

od Expertka 8. 8. 2022, 12:11 999 Zobrazení

Když jsem oslavila své 35-té narozeniny, podívala jsem se do zrcadla, vystrčila bradu a řekla tomu ksichtu čumícímu na mě, že je čas smířit se stým, že já děti mít nebudu. Přesněji řečeno, už bych ani nechtělo ani kdyby bylo s kým, i když ani náhodou nikdo takový na obzoru nebyl. Riziko je příliš velké nebo já Poser.

Příběh této ženy

Tehdy jsem si nechtíc vzpomněla na první nebo druhý ročník základní školy, když jsme nahodila výtvarné měli nakreslit, čím chceme být.

Zatímco spolužačky ztvárňovali princezny a paní učitelky, já jsem nakreslila policistku. Už tehdy mi nešlo vidět sebe jako princeznu, ten odznak a sen o spravedlnosti, to mi bylo blíž.

Spravedlnost, to bylo moje, Vinnetou a Oldschatterhand, náplast na srdce malého děvčátka, které se snažilo vypořádat s tím, že člověk, kterému říkám tato, je vlastně jen muž, bastard není žádné milé slůvko a moji sourozenci jsou jen polo pokrevní.

A tak jsem se vrátila ke svým knihám a snila jsem o dni když přijde můj skutečný táta, zprávy „no, no.no“ tomu, ošklivému strýcové, jehož musím volat tato, co mi nadává do bastardy, když si vypije.

Donese mi Horalky, pohladil mě po vláskách a svět bude opět spravedlivý.

Jenže, ten muž nikdy nepřišel a já updatovala své sny

Snila jsem o romantickém muži, domě plných dětí a o tom, že někdo objeví mou krásnou duši. Neboť nějak se mi nezdálo, že jsem pěkná, přece jen ten to slovíčko „bastard“ zanechalo své stopy na mém sebevědomý.

V noci se pravidelně opakoval sen, ve kterém jsem zmeškala vlak, nebo jsem na něj utíkala až mi plíce šli prasknout a sotva jsem ho stihla. V tom jsem se probudila celá zpocená.

A tak jsem se vrhla do práce, světa čísel, propočtů a kalkulací, kde jsme kolik vyrobili, jestli se nedalo víc. Byla jsem svobodná, bezdětná, procestovala kus světa, a konečně jsem se vzpamatovala z levného románku, který mi rozmetal sebevědomí na cáry.

Bezesné noci během kterých jsem si přehrávala slova svého ex, začali ustupovat a namísto pláče, jsem se opět dokázala těšit ze života.

Chodila jsem na dlouhé procházky, běhala jsem, plavala, což mělo blaho vliv na mé tělo a cítila jsem se dobře, a konečně jsem vypadala dobře. Vrhnout se do dalšího vztahu bylo to poslední, co jsem chtěla.

Věděla jsem, že do 50-60ky to pohodě zvládnu. Budu pracovat, aktivně sportovat, věnovat se tomu co mě baví. Jen, kdyby nebyly ty blbé svátky, které je třeba trávit s rodinou.

Protože jsem poměrně často chodívala na hlavní stanici a setkávala v zimě u staré babky bez domova, vždy mě otřásl.

Jednak od soucitu a jednak od strachu, že toto mohu být já za 40 let.

Jediný rozdíl mezi námi bude, že já jsem o dvě hlavy vyšší

Sem-tam, večer po práci jsem si uvařila kafe a nechala volný průběh své sebelítosti, že já děti nikdy mít nebudu. Přitulila jsem si svou kočičku a čekala, kdy mi vyroste bradavice na nose.

Čtyři měsíce po mé 35ke, jsem potkala svou osudovou lásku. Tak moc se mi nechtělo jít na tu první kávu, ale přemohla jsem se, jen aby do mě kámoši nerypali, že se vyhýbám randění.

Byla jsem si jistá, že zas budu pít horkou kávu až mě bude hrdlo pálit, abych se vymluvila na spěšný telefonát a šla domů.

Nemusela jsem, dokonce jsem si dala pizza ŠTANGL, tedy snědla jsem ty jeho.

Nyní mám 37 ku na krku a vedle mě odfukuje mé zdravé a krásné miminko. Vdala jsem se, přestěhovala, sekla z robotami a věnuji se jen dcerce.

Naskočila jsem do vlaku, který mi ujel. A je to ta nejkrásnější cesta, životem.